Peru, první země naší poslední digitálně-nomádské cesty Jižní Amerikou, kde jsme předtím ještě nebyli. Země proslulá Inckou kulturou a především jedním z divů světa Machu Picchu, který tu ročně navštíví miliony turistů. Západní pobřeží jihoamerického kontinentu ale skrývá mnohem více míst, které rozhodně stojí za návštěvu! A v Peru určitě nebudete litovat, pokud zde strávíte více času, než jste měli původně v plánu. Stalo se jednou z našich TOP destinací, naprosto bez váhání!
Jak to ale celé začalo? Aneb překročení hranic z Ekvádoru do Peru
Nemáme rádi taxíky, kdekoliv. Prostě ne. A ještě k tomu na hranicích?! Raději vždycky půjdeme pěšky, nežli se handrkovat o cenu za nic u lidí, kteří si často rozhodně nezískají důvěru na první dobrou. Ve většině případů vlastně ani na další dobrou.
Ale naše překračování hranic z Ekvádoru do Peru u městečka Huaquillas bylo nevyzpytatelné jako nikdy. Až na hranici jsme totiž zjistili, že migrační oddělení má každá země tak nějak jinde. Tedy, nefunguje to tak, jako ve většině případů, že snadno projdete dvě kontroly u sebe. Sice bychom tedy získali razítko o opuštění Ekvádoru, ale chybělo by nám razítko o vstupu do Peru. Turistů se tu moc nevidí a v ten moment se na vás na místní tržnici slétají taxikáři jako slepice na flus a přesvědčují vás o tom, že si potřebujete vzít taxík a že vám udělají dobrou cenu. (Takovou tu turistickou.)
Chtěli jsme hranici přecházet přes den, ale dostali jsme špatné informace ohledně časů odjezdu autobusů a pak jsme řešili situaci dost impulzivě. Asi se nám to až tolik nevyplatilo. Hlavně tedy, co se týče nervů.
Sám jeden taxikář nás odkazoval, ať se zeptáme na místním policejním oddělení. Tak jsme sice udělali, ale když vidíte jejich kamarádíčkování, trochu to opět zpochybňujete. Evidentně ale opravdu nebyla jiná možnost, takže jsme si domluvili cenu s jedním z pochybných chlapíků a jdeme s ním ven z tržnice do postranní uličky, kde čeká auto bez jakéhokoliv nápisu “taxi”. A jéje. Naštěstí ale i tenhle příběh má dobrý konec.
Chlapík na nás počkal i na peruánském imigračním oddělení, než vyřídíme vše potřebné s tím, že nás odveze do první vesnice za hranicí, odkud si můžeme vzít autobusový spoj dál. Shodou okolností jsme zde nabrali ještě další pár z Argentiny, tak se to ve výsledku tolik neprodražilo a popovídali jsme s dalšími cestovateli.
Konečně v Peru!
Skočili jsme na minivan a s radostí si to ujížděli do naší první zastávky v Peru, přímořské vesnice Mancora, kde jsme si chtěli pár dní odpočinout.
Mancora – pláž, práce a cvrčci
Po pár měsících jsme totiž konečně zase u moře! Spolu s málo turisty a se spoustou nočních tvorů jako jsou cvrčci a podobná zvířátka. A když říkám se spoustou, tak to tak opravdu myslím! Večer se tam všelijakých zvířátek vyrojilo tolik, že se mi opravdu nechtělo na ulici.
Západy slunka sice byly vážně boží, ale hned jak se setmělo, děly se věci. Sotva jsme otevřeli dveře od pokojíčku, hned jsme měli pár spolubydlících, které jsme pak před spaním naháněli. Trochu se bojím, že mi to karma jednou vrátí. Ale byl to zkrátka souboj kdo z koho.
Mancora nás ale nadchla a na místo 4 plánovaných dní jsme si nakonec pobyt prodloužili na týden. Internet na ubytování nám skvěle frčel a pracovali jsme s výhledem na oceán, počasí bylo parádní, kombinovali jsme práci s relaxem na pláži a až na ty cvrčky, jsme téhle vesničce neměli co vytknout.
A jedeme na jih! Přes Trujillo do Huarazu
Po pár dnech relaxu jsme se začali přesouvat směrem na jih. Se zastávkou ve městě Trujillo, odkud jsme navštívili archeologické naleziště Huaca del Sol y de la Luna se španělským výkladem a muzeum a také ChanChan.
Vzhůru do hor, čtyřtisícovky čekají
Pak už jsme se vydali vstříc peruánským horským vrcholům. Na to jsem se moc těšila. Městečko Huaraz je basecampem pro spoustu treků, ale také horolezeckých výstupů a je časo využíváno k aklimatizaci. Se svou nadmořskou výškou ve 3000 m n. m. je obklopené zasněženými vrcholky šestitisícovek jedinečného Národního parku Huascarán. Tady to všechno začíná. Cestovní agentury se předhání v nabídce treků a život místních je neskutečně dynamický.
Na rozehřátí k Laguně Wilcacocha
Z Huarazu jsme se chtěli vydat na známý trek k ledovcovému jezírku s tyrkysovou barvou Laguna 69. Ale protože jsme sem přijeli z pobřeží, tedy nulové nadmořské výšky, chtěli jsme začít trochu zlehka. Po noční cestě autobusem se zkrátka nechcete pouštět do celodenní horské túry, ještě k tomu v takovéhle nadmořské výšce.
Přesto jsme měli celý den čas a v Huarazu se nezdálo, že by bylo co dělat. Takže jsme ten čas chtěli využít a omrknout něco jiného. Chlapík na hostelu nám poradil, ať vyrazíme k laguně Wilcacocha. Kousek místním mikrobusem a pak prý snadná cesta nahoru.
Doteď nevím, jestli si z nás dělal srandu o té snadné cestě nebo u mě zkrátka opravdu hrála takovou roli nadmořská výška a fyzická “připravenost” po pár měsících na cestách bez pravidelného cvičení. Představa, že další den chci vylézt ještě o nějakých 800 výškových metrů výš mě dost ničila. Nejen ta představa, hlavně ta cesta vzhůru! Ale Martinovi ten výstup skoro nic nedělal. Nechápala jsem to, chudák na mě vždycky poctivě co chvíli čekal.
Ale když jsme se vyšplhali nahoru k očekávané laguně Wilcacocha, čekalo tam něco neuvěřitelného. Dobře, nejdřív zvláštní reakce na to, že to jezírko je takové nějaké menší než jsme čekali, zkrátka takový rybníček. Ale tahle myšlenka nás rychle opustila při rozhlédnutí se okolo. Nikdo tu nebyl. Jen my 2, koně, ovce, pouliční psi a jedna peruánská babička s lamou. A ty výhledy?! Odrazy v laguně a vrcholky pohoří Cordillera Blanca v celé své kráse přímo před námi. Nádhera!
Rozdělit se o svačinu s novými čtyřnohými kamarády, pořádně si užít ta krásná panoramata a utíkat chytit bus zpátky do Huarazu, ještě totiž musíme připravit sváču a nabrat síly na další den. Tentokrát náročný výstup do 4500 m n. m.
A jde se dál a výš, Laguna 69 už čeká
Když nám ráno zvonil budík, trochu jsme se proklínali. Ale čekalo nás skvělé dobrodružství ve výškách, a to se pak lépe vstává. Ještě když máte zaplacenou túru, která vás má v daný čas vyzvednout, že jo. Z postele do zimy se nám sice vůbec nechtělo, ale nabalili jsme na sebe všechny možné vrstvy a sedli do autobusu.
Měli jsme tak ještě 2 hodinky na dospání, než jsme dojeli do Národního parku Huascarán. Zastávka na snídani, možnost dokoupení zásob vody, svačiny nebo listů koky, které pomáhají na výškovou nemoc a jde se na věc.
Máme omezený čas, zhruba 4 hodiny na to vystoupat k laguně, pokud to do té doby nestihneme, nestihli bychom se už vrátit k autobusu. Skupinka se rozpadá, každý jde svým tempem, tak aby zvládal, dobře se mu šlo a dýchalo. Zkrátka, aby nikoho nepostihla výšková nemoc. Ze začátku se zdá být cesta v pohodě, poměrně rovinatá cesta údolím kolem řeky s krásnými výhledy na okolní hory.
Pak to začne stoupat, ale při pomalé chůzi a kratičkými pauzami se dalo zvládnout dobře. Zhruba ve dvou třetinách to na mě ale přišlo. Bojovala jsem s dechem a taky s nohama. Myslím, že nebýt Martina, tak k té laguně snad nevylezu.
Čekala jsem, že mě bude bolet hlava, protože to každý říká, že je to jeden z nejčastějších projevů. Já ale neměla vůbec sílu a hrozně těžko jsem popadala dech a na nic, co by mi mohlo dodat energii jsem neměla sebemenší pomyšlení. Jediné myšlenky momentálně byly, že to nedám a chci jít dolů. Ale nedala jsem se, teda Martin mě v tom nenechal, šel se mnou opravdu pomalu a nahoru mě vytáhnul.
U laguny nám doslova zamrzaly úsměvy nad tou nádherou. Počasí nám moc nepřálo a tak jsme si sice neužili pořádný výhled na ledovec v kombinaci s tyrkysovým jezerem, ale dočkali jsme se studeného větru a dokonce i sněhu. To ale některým otužilcům (jako Martin) vůbec nevadilo a do ledového ledovcového jezírka si skočili na pár temp. Blázni!
Peruánské hory a vůbec hory v celé Jižní Americe, co jsme zatím potkali, mě nadchly! To si prostě nechcete nechat ujít. Možná budete bojovat s nadmořskou výškou. Každý jsme jiný. A co si budeme povídat, často v jihoamerických zemí žijete ve výškách třikrát větších nežli je naše česká Sněžka.
Asi bych si to nedokázala představit a vždycky by mi to přišlo hodně přehnané, když bych si ty naše výlety nezažila. Ale jak naše tělo umí fungovat a přizpůsobit se, je neuvěřitelný. Jak je obtížné udělat krok po kroku, dýchat a věřit, že to dáte, by mě nikdy ani nenapadlo a jsem za tuhle zkušenost vážně děčná, i když to pro mě bylo vážně těžký. Každopádně, pokud se na takové treky ve vysokých horách chystáte poprvé, určitě nepodceňujte aklimatizaci, vyplatí se to.
Sledujte další zážitky a fotky nejen z cestování na facebooku nebo na instagramu.
Leave a reply