S Lůcou jsme si takhle jednou v Brně padli do noty v tom, že bychom v létě chtěli vyrazit někam do hor. Slovo dalo slovo, domluvili jsme si termín na 5 dní a bylo jasno v tom, že se vydáme. Naše představa byla vyrazit za krásami slovinského Triglavu a přespávat v bivacích. Nebudeme muset tahat stan a to zní jako skvělej plán. Nízkonákladově a ještě k tomu nalehko. A taky bez foťáku, prostě jen s tím nejnutnějším.
Plán vypadal jasně: Hlavně moc neplánovat
Když se náš termín blížil – asi tak 2 dny před odjezdem, začali jsme koukat, jak to vypadá s tím přespáváním v horách, cestou a taky s počasím. Ajajaj. Nechtěli jsme se nechat zmást, uvědomujeme si, že počasí v horách je nevyzpytatelné, ale s naším neplánem nás předpověď pro 5 dní deště a bouřek tak nějak nepřemluvila.
A tak se stalo, že v neděli jedu do Brna za Lůcou, kde začneme asi v 9 hodin večer vymýšlet, kam se teda nakonec vydáme. Jako obrovská výhoda se ukázala být naše nepřipravenost ve smyslu zamlouvání dopravy a ubytování, takže naše možnosti byly naprosto otevřené a čekalo nás velké a nevyzpytatelné dobrodružství, které se vždycky směrovalo jinak než jsme měli v původním záměru 🙂
Když je cesta cílem
Ujistili jsme se v tom, že neplánovat a nechat situace a čas prostě plynout je občas to nejlepší možný řešení. Strašně moc vám to usnadní rozhodování, tu jednoduchost bytí teď a tady i dodá obrovský kus svobody.
Možná se to pro rodiče nezdá být ideální možností cestování, ale já si myslím, že tohle bychom potřebovali jednou za čas zažít všichni.
Když nevíte, kam jedete, vlastně je vám totiž vcelku jedno, kam dojedete. A takhle jsme mohli pochopit zas o kousek víc význam slov, že Cesta může být cíl.
Kam jsme se nakonec vydali? Vstříc rakouským kopcům
Blablacar.cz nám dost usnadnila výběr destinace. Náš požadavek byl jediný – jet druhý den, nejet zbytečně daleko a jet někam k horám. Stan jsme pro jistotu brali s sebou. “Hele Salzburg, to je známý město, okolo jsou určitě hory a počasí tam vypadá taky oukej, to bereme.”
Asi vás nepřekvapí, že do Salzburku jsme nedojeli. Cestou totiž koukáme na mapu a říkáme si: “Dívej, tady ty jezera, tam okolo budou hory – a ta dálnice vede hned vedle. – Vysadíte nás tady za chvíli, prosíme?”
Hned první pohled na hory obklopující jezero nás okouzlil natolik, že jsme věděli, že tohle je dobrý směr a vydali jsme se pěšky vstříc nejbližšímu kempu. Protože se blížil večer a cesta byla dost po úzké silnici bez chodníku, řekli jsme si, že zkusíme stopnout někoho cestou. Mladé, krásné, milé a vysmáté – někdo nám určitě zastaví.
S dobrokávou a dobrými skutky na cestách
Pár aut projelo kolem nás bez povšimnutí, ale humor nás neopouštěl a cestou jsme se pustili do mise sbírání odpadků, tentokrát s #dobrokáva. Kdo dobrokávu zná, ten ví. A právě sbírání odpadků a hrnky z dobrokávy nás doprovázely celou cestu – díky za ně! (Za ty hrnky, samozřejmě!) Hodily se nejen na kafe 🙂
Proč se pro stopařky nevrátit?
Najednou zastaví auto v protisměru a paní se nás ptá, kam potřebujeme? Že nám nestihla zastavit cestou. No, my jsme to moc nevěděli, věděli jsme, že první kempy jsou zhruba v polovině délky jezera, asi 2 hodiny chůze. Milá a těhotná paní nás nabrala a odvezla až na druhý konec jezera, kde znala kemp.
A my jsme později zjistili, že je to taky geniální výchozí bod pro naši túru, takže hned dvojí výhra.
Měl to tam ten Vesmír pěkně připravený, narozdíl od nás, což? 🙂
Ani jedný z nás nevadilo, že sedí v dětské autosedačce nebo má batoh na klíně, tohle bylo neuvěřitelně milý, protože ta paní se pro nás vrátila! Taky byste se vraceli cestou z nákupu ve vedlejším městě pro stopařky? A ještě jim nabídli, že kdyby v kempu nebylo místo, můžou k vám na zahradu?
A tak nás čekal první kemp a večeře u jezera se západem slunka. Byli jsme happy jak dva grepy. Našli jsme si mapky místních turistických tras, abychom si během našeho přechodu od jednoho jezera k druhému mohli ten plán trasy ještě párkrát rozmyslet 🙂
Dámská jízda na treku
Měli jsme to, na co jsme se tolik těšili. Všechny věci na zádech, hory před námi i za námi a přírodu všude kolem.
Nevíme, kolik kiláků jsme ušli, ani nevíme, kolik stovek výškových metrů jsme vyšlápli, ale o tom to nebylo. Mákli jsme si, bolelo to, ale bylo to pořád v pohodě a s úsměvem.
Být teď a tady, tak jak chceš být
Byli jsme tam kde jsme chtěli být a tak jak jsme chtěli. A když by se nám tam nelíbilo, tak prostě můžeme jít někam jinam. Když by na nás padla únava, prostě jsme si mohli dopřát zasloužený odpočinek, protože jsme věděli, že je to jen na nás.
Ve dvou se to lépe táhne, i v dešti
Pršelo, pršelo i hodně a my jsme se nemohli přestat smát, když jsme v pláštěnkách s batohem na zádech vypadaly jak dvě želvy. A smáli se i kolemjdoucí. Cíl jsme ale tentokrát dali – sice jinudy, ale dali. Wolfgang See, jupí jéj!
Zasloužený odpočinek, když si tělo řekne
Další den od rána pršelo, to se vám nechce úplně balit stan, navíc si naše těla říkala o odpočinek a moje hlava dokonce o ibalgin. No jo, už nejsem nejmladší. Sice nemáme tolik času, ale cítit se dobře je to nejdůležitější, co na týhle dovče bylo. Žádný spěch a žádný stres.
Skočíme do vedlejší vesnice na kafe, naplánovat nějakou cestu a napsat pohledy. A když se budem cítit dobře a nebude tolik pršet, dáme nějaký malý okruh v okolí bez velkých batohů.
Dobře, zas tak malý ten okruh nebyl. Ale stihli jsme ho za světla a zakončili ho koupelí v jezeře na lochneský způsob, když si ostatní lidi v kempu klepali na čelo a mrzli jenom při pohledu na nás.
Čas stopování podruhé
Nastával čas balení a návratu skrze Salzburg, odkud jsme měli každá jiný transport domů.
Přichystali jsme si tedy ceduli na stopování a vyrazili vstříc mému prvnímu stopovacímu pokusu na docela delší vzdálenost.
Stopujete dobře, ale špatným směrem…
Za chvíli zastavila milá čínská rodinka, která tu dovolenkuje a řidič nám tak podotkne, jestli bysme neměli jet spíš na druhou stranu? My jsme si byli jisté, že silnice vede podél celého jezera kolem dokola (což nevede) a nechali jsme se dovézt do vedlejší vesnice opačným směrem. Vážně jsme stopovali na opačnou stranu.
Tam jsme naštěstí mohli skočit na loď, která nás hodila na druhý břeh a už jsme chytli správný směr, a jestli se nepletu, stálo nás to ještě 2 milé stopy a trochu cviku němčiny a byli jsme v Salzburku.
Lidi jsou neuvěřitelně hodní, tak buďme taky a nedělejme si tolik předsudků.
Proč tohle píšu?
- Protože, když něco nejde podle plánu, neznamená to, že se zboří svět, ani ten můj, ani ten váš.
- Protože je fajn se podělit o vlastní zážitky, udržet si vzpomínky a uvědomit si, jak to bylo jednoduchý a skvělý.
- Protože dobrý skutky se vám jednou vrátí.
- Protože zasmát se vlastní “šikovnosti” není nikdy od věci. A vás třeba taky pobaví.
- Protože tahle dámská jízda byla jiná a jedinečná. Děkuju, Lucie!
Za hromadu veselých mobilovek vděčím samozřejmě Lucii 🙂
S úsměvem a kupou vzpomínek
Janina
You might also like
