Tak jo, 2017 jsem nebyla zrovna psavá, ale to neznamená, že jsem nic nezažila, ba naopak. Bylo to nadupaný cestovatelskými zážitky! Kam jsme se vydali? Zpátky do milovaný Latinský Ameriky – s vidinou, že tentokrát dojedeme dál nežli do Kolumbie nebo Ekvádoru. A dojeli jsme – tentokrát během 6 měsíců z Panamy až do Bolívie, pěkně pomaličku, v digitálně-nomádském plném nasazení.
Když jsme byli v Thajsku, chytli jsme super levné letenky do Panamy, a znáte to, taková nabídka se prostě neodmítá. Uvědomuju si, že najednou už cestujeme jinak. Jasně, stárneme, ale ovlivňuje nás také práce. Víme, že musíme nějak fungovat a být přes den produktivní, plnit deadliny a všechny naše závazky, abychom si pak mohli užívat výlety po okolí.
Cestování je nepochybně o místech, ale já mám s každým místem spojené i lidi, které jsme zde potkali a poznali více. Až teď mi dochází, že během téhle cesty to bylo díky tomu, že jsme někde bydleli třeba měsíc a spřátelili jsme se s majiteli a personálem v ubytování, s místními, pro který už jsme nebyli jenom další turisti, kteří po pár dnech zmizí.
A proč že je ta Latinská Amerika tou mojí milovanou destinací?
- Mám hodně ráda španělštinu, děsně mě baví a kde jinde se jí naučit líp, že jo? Tolik zemí a vystačíte si s jedním jazykem!
- Lidi jsou tu hrozně milí a poměrně často ještě takoví turismem nezkažení. Neříkám, že všichni dokonalí. Ale ve většině případů velmi otevření, rádi si s vámi povídají a rádi poradí.
- Rytmy! Jo ráda si zatančím salsu a cokoliv latinskoamerickýho, to mě prostě nenechá v klidu. Však všichni jistě známe alespoň po létě 2017 minimálně “Despacito”…
- Protože mě nebaví věřit tomu, že je tam nebezpečno. A tvrzení těch, kdo tam nikdy nebyli. Kde není? Opravdu se nám nic špatného nepřihodilo.
- Ta příroda a hory! Neuvěřitelné památky.
I když se na některá místa vrátíte, vždycky je tam, co objevovat. Můžete porovnávat. Můžete vyrazit tam, kam jste to prvně nestihli. Nebo si užít ta samá místa s odstupem času. Tohle všechno jsme měli šanci zažít v Panamě, Kolumbii a Ekvádoru.
Panama a karibik na dosah
Panama zůstala po 2 letech taková nějaká stejná. Pravdou je, že jsme nevyrazili nikam za takovou tou opravdovou místňáckou atmosférou a do neznáma. Pořád je zde cítit americký vliv, přesto je tu karibský nádech.
My jsme tu opět navštívili našeho českého kamaráda Michala v Panama City a užili si tak pár společných dní hned po našem příletu. Výhodou je, že když jste někde podruhé, už nejste ze všeho tak vyjukaní a užíváte si to dění tak nějak jinak, občas je to trochu jako vrátit se v čase.
A protože jsme se těšili z české zimy na sluníčko a moře, vydali jsme se na ostrůvky Bocas del Torro, kde se nám před těmi 2 lety moc líbilo a rozhodli jsme se zde trochu ponomádit (rozuměj pracovat online). Jak to šlo? Poslechni si Martinův podcast na digitalninomadstvi.cz.
Dobře no, sluníčka zas tolik nebylo, hodně pršelo, ale bylo teplo a pár hezkých dní jsme si samozřejmě taky užili. To může být nevýhoda cestování mimo sezónu, ale ona zase jde lépe ta práce od ruky.
Hola hola, Kolumbie volá
Z Panamy jsme přeletěli do Kolumbie, ta je od seznámení se s prvními Kolumbijci moje srdcovka, vlastně ani nevím pořádně proč. Země s mnoha předsudky, se spoustou protikladů, s obrovským srdcem a s prostupujícím turismem. O tom, jak se nám v Kolumbii pracovalo, sepsal Martin na svém blogu.
Medellín, původní město drogových kartelů z jiného úhlu pohledu
Měsíc jsme pobyli v Medellínu, který už jsme také znali. Našli jsme si tady milý rodiný hostýlek, kde jsme se spřátelili s celou rodinou majitelů i personálem.
A protože byl hostýlek nově otevřen, mohli jsme předávat naše bohaté cestovatelské zkušenosti z této oblasti a dávat tipy na zlepšení, pomáhat s angličtinou, která může být občas problémem a učit se španělsky pěkně v akci. Bylo skvělé zapojit se tak trochu i do procesu rozvoje něčeho nového a myslím, že nám to oběma dělalo obrovskou radost.
Nezapomenutelnou součástí pro tohle místo byl také milý údržbář Angel, který nám poměrně často nosil ty nejlepší empanady plněné bramborovou náplní v celém Medellínu. Ty jsou údajně pro chudé, ale mě chutnaly stejně nejvíc.
Angel pocházel z nejchudší čtvrti ve městě a přesto se s námi tak rád dělil, až to vyráželo dech. Takže pak jsme na střídačku hostili i my Angela a ostatní zaměstnance, když jsme něco vařili. Ano, opravdu během cestování vaříme a kuchyňka je pro nás nepostradatelnou součástí ubytování.
Do Guatape podruhé
V okolí Medellínu jsme podnikli pár malých výletů, kam patřil také před 2 lety navštívený skalní útvar El Peňol (Guatape) se svým jedinečným výhledem.
Smutně jsme se dívali z výhledu, jak se barva vody může tak rychle změnit. Možná to byla sezóna, ale bylo to smutný. Kam se poděla ta tyrkysová barva? Později jsem četla v místních zprávách, že tato vodní nádrž údajně umírá díky chemikáliím vypouštěným do vody.
Horská vesnička Salento jako naše nové doma
Naší další zastávkou a “basecampem” v Kolumbii byla vesnička Salento, která je proslavená kávovými plantážemi v okolí. Je to moc milé místo plné barevných domků s příjemnou atmosférou.
Opět jsme měli štěstí na bydlení a poznali úžasného a inspirativního Španěla – Jesuse, majitele dalšího hostelu, který se stal na měsíc naším domovem. Protože jsme zůstávali také v období Velikonoc, zažili jsme si pořádný ruch v téhle vesničce a také málem neměli kde bydlet, protože bylo dlouho dopředu vybookováno.
Velikonoce jsou v Latinské Americe velká věc a místní je vyráží rádi slavit mimo velká města, takže o ubytování bývá téměř rvačka, ulice jsou pak narvané k prasknutí, a zkrátka se slaví a jí. Je opravdu třeba si toto období pořešit pěkně dopředu. S tím máme zkušenost už podruhé.
Poznali jsme se zde také s Helenou, Kolumbijkou, která v hostelu pracovala jako servírka a byla pro každou srandu. Člověk se s ní zkrátka nenudil. Naše španělština opět dostávala nový rozměr a pokaždé, když jsme se potkali, smáli jsme se od ucha k uchu.
Mimo to, na naše seznámení nejde zapomenout. To jsem si zkrátka jednou omylem do kafe nasypala místo cukru chilli (byla tam tma) a pak jsem se šla hloupě zeptat, jestli bych to nemohla vylít, umýt si hrnek a dát si nový kafe. Dotaz, jestli si náhodou nedám chilli pak byl na pořadu každého setkání.
Kolumbie, země kávy
Asi neuslyšíte poprvé, že kolumbijská káva patří k té nejlepší na světě. Tedy údajně, my nejsme tak úplně znalci.
Zajímavé je, že ačkoliv je Salento kávou opravdu proslavené a jezdí sem za tímto zážitkem zájezdy, dozvěděli jsme se, že tady se ta nejlepší káva se zrovna v této oblasti opravdu nepěstuje. Zvláštní, co všechno zmůže medializace.
Ale i tuto informaci jsme se zde vydali na malou kávovou plantáž, kde nám vysvětlili, co obnáší pěstování a celkový proces zpracování kávy. Kávové plantáže jsou zde často ve strmých kopcích a nachází se zde také často další rostliny jako banánovníky, avokádovník, platanovník, pomeranče a jiné.
Důvodů je hned několik, jednak tyto rostliny zabraňují svými kořeny sesunů půdy v období dešťů, poskytují stín plodům kávy před přímým slunkem, aby se nespálily a také v období sucha poskytjí vláhu. Banánové a platanové palmy v sobě totiž zadržují vodu. Dalším důvodem je vliv na kyselost půdy, aby káva chutnala co nejlépe.
Zajímavé bylo, že většina místních farm je poměrně rozsáhlých na to, že se o ni stará pár členů rodiny. V období sklizně ale spolupracují s dalšími lidmi z vesnice a vzájemně si pomáhají.
První výšlap v Cordileře Andských hor – údolí Cocora Valle
A kromě kávy tato vesnička přitahuje také milovníky přírody – dá se odsud totiž nejsnáz vyrazit do údolí Cocora Valle, známému vysokými voskovými palmami, které jsou považované za národní strom Kolumbie.
Tohle údolí se nachází kolem 2000 m n. m. a voskové palmy, které tu rostou jsou okolo 50 metrů vysoké, což je opravdu úžasná podívaná a pořádná zajímavost.
Je možné si zde vybrat ze dvou tras a také je možnost pronájmu koně. No jasně, to by mě lákalo, ale dali jsme to po svých a dali jsme si delší trasu – cesta nám zabrala asi 6 hodin a údolí jsme obešli celé pěkně dokola, odspodu nahoru, dolu a zase nahoru.
Lesní cesty, všechny možné mostky, zablácené cesty, kde mi jednou dokonce pomáhal týpek v holinkách. Bylo to takový naše první horský dobrodrůžo plný nádherných výhledů a bylo to skvělý!
Ekvádor pěkně od severu
S pár dalšíma menšíma zastávkama cestou jsme profrčeli do Ekvádoru – do městečka Otavalo.
Otavalo a místní tržnice
Otavalo je proslulé díky komunitě původních domorodců, kteří jsou opravdu indiánského vzhledu i původu.
Často se živí zpracováním alpačí (lamí) vlny a každou sobotu zde probíhá snad jedna z největších tržnic v Ekvádoru. Typická jsou zde ponča a různé deky, svetry či podkolenky. Samozřejmě nechybí ani různé druhy minerálů, šperků, lapačů snů, hudebních nástrojů atd. Nutno říct, že smlouvání je zde na pořádku při každém nákupu a také pro prodejce je to zábava.
Další známou tržnicí je ale také sobotní trh se zvířaty, kde jsme se postavili pouze do role pozorovatelů. Od brzkých ranních hodin se zde sjíždějí farmáři z okolí a prodávají krávy, prasata, ovce, koně, morčata, slepice a jiné.
Potkáte zde místní obyvatele a poznáte atmosféru a život zde trochu z jiné stránky. Rozhodně je to zajímavý zážitek.
Místo dělají lidé
I když jsme zůstali jen asi 2 týdny, stihli jsme si najít dalšího kámoše. A zase to byl jeden z rodiny majitelů našeho ubytování, máme na to sakra štěstí!
S Dannym jsme zažili kupu milých konverzací, vyrazili jsme společně na celodenní výlet, donutili ho vypít na večerní tržnici místní ozdravný drink z aloe vera (Fakt skvělej a on ho nikdy ani nezkusil! No dobře, mělo to divnou konzistenci, ale chutnalo to moc dobře.)
A on mě donutil objednat si pěkně na místňáka kukuřici se sýrem u proslulé prodavačky Marii, která se s nikým nepáře (Zkrátka mě naučil celou větu, aby to znělo jakože echt otavalsky a on se bavil pěkně vpovzdálí.)
Stoupáme výš! Treky a výšlapy v okolí Otavala
Vydali jsme se ale na skvělý výlet ke kráterovým jezerům Lagunas de Mojanda, kde jsme si poprvé vyšlápli pro výhled do výšky okolo 4250 m n. m. na vrcholek vulkánu Fuya Fuya.
Martin to tak nějak vyběhl a já s dalšími z naší party jsme šli pěkně pomaloučku, abychom udrželi dech a samozřejmě si také užili výhledy. Počasí se nám tu měnilo z minuty na minutu – mraky střídal čistý výhled na jezírko pod námi.
Všechno to přidávalo na dramatičnosti a na pocitech. Byli jsme tu sami a když jsme vyráželi, Danny nám říkal, že tohle místo má opravdu duši. Musíme říct, že je to pravda.
S Martinem jsme ještě sami podnikli výlet ke kráteru Cuycocha, kde je uprostřed kráterového jezera ještě ostrůvek, který výlet pěkně okoření.
Máte zase trochu jiné porovnání, kráter obejdete za několik hodin a ostrov tak vidíte ze všech stran. Opět hraje značnou roli rychle se měnící počasí a tvořící se mraky.
Za ekvádorsko-českým kamarádem Karlem do Quita
Quito jsme měli jako zastávku, abychom se potkali s kamarádem Karlem. Karel má kořeny v Čechách. Jeho dědeček emigroval a on se tak narodil v Ekvádoru, přesto toho ví o ČR snad víc než my a jednou tu bude hrdě žít. Je to takový česko-ekvádorský vlastenec tělem i duší a jsem moc vděčná, že jsme se s ním mohli znovu potkat. Tohle je náhoda, protože poprvé jsme se s Karlem potkali díky kamarádce od Martina.
Baňos, poslední zastávka, kterou už známe
Poslední ekvádorskou zastávkou bylo městečko Baňos, které je známé díky všem možným outdoorovým a adrenalinovým aktivitám, které okolní hory nabízí. Bohužel, často až moc turistické a tak nemůžu říct, že by to za mě byla top destinace, i když svoje kouzlo to tu samozřejmě má. Ale to nevadí, krásně jsme tu oslavili narozeniny a vylezli na Casa del Arbol.
Tohle městečko bylo před 2 lety naše poslední destinace a pak jsme letěli do Evropy, takže víte co? Od teď už jedeme s čistým štítem a v dalším článku se můžete těšit na Peru a Bolívii a jejich boží panoramata!
Leave a reply