Jaká byla moje první výstava fotek z cestování? No boží!

Na Vánoce 2016 to přišlo! Ségra se zbláznila a já dostala jako vánoční dárek vlastně za úkol připravit si fotky na moji první výstavu fotek z cestování – konečně mě do toho někdo dokopal! Moje ségra je na takovýhle věci vážně expert, je skvělá, protože ví, jak na mě… A tak mi kdysi poslala přihlášku na FUD, na který jsem se sice nedostala, ale hodně mi to dalo a tak mi vloni domluvila prostory Lázeňské kavárny v Děčíně pro moji první výstavu fotek. Ta začala 29. ledna 2017 vernisáží a fotky si zde můžete prohlížet až do 4. března 2017.

Akce je potřeba, a když máte na ní omezený čas, na dlouhé rozmýšlení a oddalování prostě vlastně ani nejsou myšlenky… holt není na co čekat! Nikdo to za nás udělat nemůže. A proto hned po vánoční pohodě bylo třeba konat. Upřímně, nejlepší by bylo konat ještě dřív, ale na to já nikdy neměla odvahu. A najednou mi byla dodaná – nebo spíše vnucená.

První uvědomění si… Co budu vystavovat?

Výstava fotek pod stromečkem – pániii, skvělé! Až do chvíle než jsem začala rozmýšlet, co budu jako vystavovat? Až do chvíle, než jsem začala všechno připravovat, vymýšlet, vybírat, přebírat se zdála být ta výstava skvělým dárkem.

Pak jsem ale občas byla na pochybách, jestli to bylo za odměnu nebo za trest. Sice většina souborů v mém počítači jsou fotky, ale jsou to fotky vhodné na výstavu? Budou vůbec někoho zajímat? Budou se líbit? A jéjééé, pochyby už jsou zase na místě… ale ony do toho procesu tvorby nejspíš zkrátka patří.

Jak začít připravovat výstavu fotek?

Pak se ale začaly dít velký věci. Místo bylo vybrané, ale neznamenalo to, že by bylo půl hotovo. Ba ani zdaleka. Příprava výstavy fotek obnáší mnohem více práce, než bych si kdy dokázala myslet.

Vytvořila jsem si proto checklist činností, které podle mě výstava obnášela. Nevěděla jsem, jak na to a kde začít, ale naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi. Lidi, kteří se nadchli se mnou a děsně mě drželi a moc mi pomáhali.

• Vybrat fotky – kolik fotek, v jakém konceptu, v jaké velikosti
• Uspořádat si fotky do prostoru,
• Připravit fotky pro tisk,
• Zjistit, kde fotky vytisknu, abych to nezmrvila všechno najednou a stihlo se to včas
• Vymyslet termín výstavy a vernisáže
• Připravit popisky k fotkám
• Pozvat známé i neznámé na výstavu
• Domluvit se v kavárně na občerstvení na vernisáž
• Chci výstavu prodejní nebo ne
• Na co chci z prodeje přispět

Výběr termínu byl rychlý

Seděli jsme v kavárně mezi svátky a vymýšleli jsme termín začátku výstavy – tedy i vernisáže. Sice jsem nevěděla, co tam bude viset, ale bylo nutný vědět, kdy to tam musí viset. A protože na polovinu února jsme si naplánovali další cestu za dobrodružstvím, termín vernisáže jsme stanovili na 29. ledna 2017 a já si řekla, že to tak prostě bude.

Vytvořila jsem událost na FB a oznámila termín uskutečnění vernisáže – teď, když je to veřejně už nemůžu udělat krok zpět. Doufala jsem, že někdo dorazí a taky, že všechno stihnu. A věřte nebo ne, dorazili a i se všechno stihlo…

Do diáře jsem si poznamenala k tomuto termínu zásadní body:

• fotky visí,
• občerstvení je,
• vím, co říct,
• lidi přijdou,
• bude se to líbit,
• výstava bude skvělá!

Teď ale předbíhám, takže zpátky k celému procesu.

Protože jsem s výstavou samozřejmě neměla žádné zkušenosti, poprosila jsem o rady kamaráda fotografa, který vím, že má zkušeností o hromadu víc než já – DÍKY Kamile! Napsala jsem mu svůj „záměr“, který byl dost neohraničený a on mi na to odepsal nejen plno cenných rad, které mě pošouply při výběru fotek, formátu a celkově myšlení o výstavě jako o něčem pro někoho. Ona ta výstava přece jen byla vlastně taky pro mě. Vždyť jsem nikdy neviděla svoje fotky takhle velký, viset někde, aby si je někdo prohlížel. Nikdy jsem je nikde neukázala, nikdy jsem, jak se říká, nehodila svoji kůži na trh, i když jsem věděla, že bez toho se mi žádný zpětný vazby nedostane. A teď přišel ten správný čas a navíc spoustu rad k tomu. A já se jich držela.

Výběr fotek pro výstavu

Vybrala jsem fotky z různých oblastí, které jsme procestovali, a jejich výběr postupně dále redukovala. Fotky jsem si tiskla doma a skládala si je do různých sekcí, ukazovala jsem výběry doma i kamarádům, vyslechla si spoustu názorů, co se komu líbí a co ne… a udělala jsem si to stejně po svém. Fotky jsem ale celý měsíc měla doma všude a také je s sebou všude nosila, protože, co kdybych dostala nějaký nový geniální nápad, co se hodí a co ne…

Zjistila jsem, že se nikdy nic nebude líbit všem. Já mám k fotkám citovou vazbu, protože s nimi mám spojené zážitky, ale na ostatní vše může působit úplně jinak. A v tom to celé je… Fotky jsou přece vždycky o subjektivním pohledu a názoru. Každý jsme jiný a každému z nás se bude líbit něco jiného. A to, co bych řekla, že se líbit nebude, má nakonec úspěch…

Ve výsledku jsem se chtěla dostat na počet 27 fotek – které jsem si předem rozvrhla do sekcí do prostoru, z těchto fotek byly také 3 fotky navíc, z nichž se nakonec nepověsily pouze 2.

Jaké fotky nakonec výběr vyhrály a vystavovaly se? Mrkněte na článek Fotografie z cestování k vám domů.

Chci výstavu prodejní? Další otázky a pochyby…

Budu chtít fotky prodávat? Spíš než jestli je budu chtít prodávat, jsem se tak nějak ptala, jestli by si je někdo vůbec koupil. Prodávat jsem je chtěla za účelem pomoct něčemu, v čem vidím smysl. A protože jsem začala poslední dobou mnohem více než kdy dřív vnímat ekologii, bylo by to právě toto téma. Výsadba stromků v Amazonii, záchrana deštných pralesů, uklízení pláží, oceánu a národních parků nebo pomoc se vzděláváním v zemích, ve kterých moc nevědí, co s odpadem. Nápadů by bylo spoustu a to právě díky tomu, co jsme viděli během našich cest.

Nakonec jsem se ale rozhodla, že to nebudu lámat přes koleno, nebyla jsem si jistá tím, v jakém stavu fotky budou na konci výstavy, a pro začátek jsem se rozhodla pro malé krůčky. Na výstavě jsem tedy neoznamovala nic o prodeji fotek, ale pár lidí zájem o fotky projevilo a to mi udělalo obrovskou radost. A navíc to bylo z důvodu, že se jim fotky opravdu líbily a chtěli mě podpořit k dalšímu cestování. A toho si nesmírně vážím. Pokud byste měli zájem o fotky z výstavy, neváhejte, vyberte si vaší srdcovku a pošlete mi předobjednávku.

Tisk fotek není vůbec sranda

A když už byl finální výběr, přišel na řadu tisk fotek a to byla kapitola sama pro sebe. Naštěstí, mám kolem sebe lidi, kteří tomu rozumí, a jsem jim za to fakt vděčná, protože bez nich bych fotky na takový formát nedostala! První výtisk nanečisto mě dost vyděsil – díky přeformátování a vypuštění barevných filtrů fotky vypadaly úplně jinak než moje původní verze. Tušila jsem, že to podobně bude, protože rozumím, že každý monitor a každá tiskárna má jiné nastavení barev. Až takový rozdíl jsem ale nečekala.

Nicméně Aleš mě v tom nenechal, fotky se mnou doupravil a pak se tisklo výsledně a lepilo na kapa desky. Na to se kluci vrhli společně ve dvou a já raději neměla asistovat. Dostala jsem šanci si fotky aspoň ořezat, ale díky tomu pár z nich už nemá formát 60 x 40. Přiznávám vám tu všechny nedostatky, ale když mě vlastně každý jeden z nich pobavil (nejdřív rozzlobil, protože to mělo být všechno dokonalý) a hlavně mě každý z nich hrozně naučil.

A pak přišlo na řadu věšení fotek a pár prvních dotazů od publika…

Když jsem si fotky ve výsledné podobě a formátu dovezla domů, spadnul mi obrovský balvan ze srdce. Stihlo se to včas! Když se ale blížil termín vernisáže a s ním i termín, kdy budu fotky věšet, zase se mi přitížilo… Protože desky jsou sice lehké, ale jak je na tu zeď sakra jenom pověsit, abych nezničila majetek kavárny ani fotky?

Vykoupila jsem snad všechny možné druhy lepicích pásek a vymýšlela, jak by fotky mohly držet co nejlépe a taky, jak je dostat do úrovně očí i pro lidi vyšší než jsem já. Kavárna byla totiž na takové velikosti fotek připravená podobně jako já, ale ve výsledku jsme to společně zvládli podle mě parádně! 🙂

Instalace byla veselá, chtěla jsem vše mít připravené den předem – a tak jsme se vydali do kavárny s Martinem v sobotu odpoledne, s předpokladem, že nebude moc lidí a nebudeme překážet. No byl to omyl, ale nevadí. Na Martina zrovna skočil nějaký ten bacil a trpělivě se mnou čekal, až bude vhodná chvíle začít s instalací. Jsem nejvíc vděčná za všechnu tu podporu a obětované nervy! 🙂

Improvizace prostě vede. Připínáčky, vlasec a lepicí páska se osvědčili. Lidi tolik neřeší detaily, které já ano a to, že je někde fotka uříznutá nakřivo, toho si nikdo nevšimnul…

Vernisáž fotek z cestování na dosah

29. leden se blížil a já domlouvala s majitelkou kavárny občerstvení na vernisáž, podle čeho soudit, kolik lidí by opravdu mohlo dorazit? Na facebooku v události svou účast potvrdilo necelých 30 lidí, dvojnásobek toho se zúčastní možná. Ale výstava potrvá celý měsíc – tak předpoklad, že všichni myslí, že se zúčastní vernisáže, se mi nezdá. Známe se, takže počítejme, že dorazí plus mínus 20 lidí a já budu šťastná jako blecha. Na občerstvení tedy počítám s maximem 30 lidí. No a díky rodině a kamarádům nakonec kavárna málem praskala ve švech! Nebylo kde sedět a občerstvení bylo výborný!

Jé, bylo neuvěřitelný a skvělý, když všichni dorazili jen kvůli tomu, aby se podívali na to, co na cestách teda taky dělám a kde jsem vlastně byla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Protože za to všechno mohla Zdenča, dostala za úkol mě uvést, abych něco málo k výstavě řekla.

No, snažila jsem se si to připravit, ale jasně, že jsem nic moc nevymyslela – záchytné body pro mě byly: Poděkování, cestování a fotky. Sice jsem pár minut opravdu s rozklepaným hlasem před všema mluvila, ale hned po přípitku bych už nezopakovala, co jsem vlastně říkala. Takže se kdyžtak zeptejte někoho, kdo tam byl 😉

Děkuju moc všem, kdo dorazili, kdo mi s přípravou pomáhali a kdo mě během příprav podpořili! Děkuju ségře, že mě k tomu dokopala! Děkuju Martinovi a rodičům, že mi se vším pomáhali a dávali mi zpětnou vazbu! Děkuju Lázeňské kavárně za zázemí a trpělivost! Toho vděku je prostě strašně hodně 🙂

A co považuju jako důležitou zkušenost a co mi výstava rozhodně dala? Pochopila jsem, že nejdůležitější je, přiznat si, že nevím a nebát se zeptat…

A pak to všechno opadlo, kochalo se, bavilo se, já se nestíhala všem těm lidem věnovat, rozdávaly se úsměvy a taky pár panáků. A když to všechno skončilo, tak jsem měla pocit jako bych tak týden nespala…

Stálo to za to a šla bych do toho znovu? No jasně že jo! A snad se jednou zase něco takového přihodí 🙂